Vzpomínám na Nový rok 2013, vlastně se vracím ještě o pár týdnů zpět. Skončil semestr, s Ondrou jsme se rozloučili a odjeli domů. Těch pár dnů před Vánoci bylo nějak těžkých, poprvé na nás v našem tříměsíčním chození padl stín, který se nerozptýlil během několika minut či hodin. Nerozuměla jsem tomu, co se děje, něco bylo špatně, ale ani jeden z nás nedokázal říct, co to je. Telefonní hovory pozdě v noci k vyjasnění nepřispívaly…

Před Štědrým dnem přišel pokoj. Pod stromečkem jsem rozbalila kromě dárků i dopis a když jsem ho četla, slzy posledních dnů vystřídaly zase slzy, ale tentokrát vděčnosti. Dostala jsem také Kinder čokoládu, na každý den jeden dílek, aby mi čekání na opětovné shledání rychleji ubíhalo. A byla potřeba, protože dny rodinných a přátelských setkání byly o dost delší, než kdy předtím, alespoň se mi to zdálo.

Konečně jsem se mohla vydat na Valašsko, kde jsme se měli oba s Ondrou účastnit mládežnického pobytu přes Silvestra. Pamatuju si, jak jsem přišla společně s Ondrou do pokoje, kde jsem měla být ubytovaná, a podle dohody jsem začala psát sms mamince, že jsem na místě. Můj milý už ale s obejmutím a políbením nemohl čekat ani o minutu déle a pro tentokrát mu ani nevadilo, že držím v ruce mobil.

Během první noci nás všechny někdo probudil ze spaní – čas na noční hru. Na pyžamo jsme navlékli, co se dalo, a podle pokynů vyrazili ven. Nečekala nás žádná „běhačka“, ale podle svíček jsme jednotlivě prošli vyznačenou trasou, podél které byly rozmístěné různé otázky k zamyšlení. Byla nádherná, mrazivá noc a měsíc osvěcoval svah s loukou, prozářenou několika světýlky svíček. Zmrzlá stébla křupala pod nohama, člověk se těšil do tepla, ale zároveň nikdy nechtěl dojít, opustit tu přízračnou krajinu.

Jeden den jsme za slunečného počasí tou louku vyšlápli až na vršek svahu a jedna z vedoucích nás poprosila, abychom si stoupli do řady a chytli se za ruce, zavřeli oči a představili se, že letíme. Asi nikdy jsme k létání neměla blíže. Před námi panorama hor, tušené za zavřenými víčky, Ondrova dlaň, tušená přes vlněné rukavice, okamžik naprosto čistého štěstí. Jindy jsme s Ondrou brouzdali lukami sami, pozorovali ovečky a za celou dlouhou procházku neřekli víc než pár vět. Jiné, a zase krásné.

Když se přiblížila půlnoc dělící starý rok od nového, zase jsme šli ven, jak jinak. Z naší louky téměř žádné ohňostroje vidět nebyly a pro tentokrát mě naše zapadlost mrzela. Nemám ráda hluk ani podnapilé, ale ohňostroje miluju a vzdát se jich zrovna v ten jediný den v roce, kdy je jich všude kolem spousta, bylo snad jediným minusem našeho pobytu. Samozřejmě jsem na svoje zklamání brzy zapomněla. V chaloupce se hudebníci chopili kytar a dlouho do rána zněly chvály: „konaj svoje dielo, zošli svojho ducha, chcem byť stále s tebú, tam kde tvoj vietor fuká“. Po nějakém čase jsme se s Ondrou odpojili a našli si svoje klidné místo. Z posledních zásob cukroví jsme si každý vzali perníček – malé srdíčko – a jak jsme si povídali, napadlo nás si ho vyměnit. Úplně vážně ti teď dávám svoje srdce, křehčí než to perníkové, svěřuju ti ho, prosím, dej na něj pozor… Perníkové srdíčko mi zůstalo na památku a v uplynulých pěti letech jsem si nejednou říkala: ne, tohle nemůžu udělat, mám přece na starost Ondrovo srdíčko. Seděli jsme s těmi perníčky někde v šatně či kde to bylo několik hodin, mluvili jsme o tom, co všechno se stalo v uplynulém roce, jak nás Pán Bůh dal dohromady, jak to vnímal každý z nás, a žasli jsme nad Božím dílem, nad láskou.

Následující den, prvního ledna, jsme se vraceli domů, respektive do našeho studentského Brna. Jeli jsme spolu, to bylo dobré, ale obávala jsem se roku, který mě čekal. Už další den jsme šla na první zkoušku, čekala jich ještě pěkná řádka, potom se rychle pustit do psaní bakalářské práce, psát, psát, psát, jedny státnice, druhé státnice - zkrátka povzbudivý výhled. Na Valašsku to bylo nádherné, ale jak se teď vrátit do běžného života? Přijeli jsme navečer a první, co jsme chtěli udělat, bylo zajít na nákup. Jenže první leden znamená, že je všude zavřeno. S sebou jsme žádné jídlo neměli, v klášteře, kde jsem bydlela, byla tak suchá rýže. Nakonec jsme sehnali v jakési večerce mraženou zeleninu (která onu rýži povýší na rizoto) a hrdě s ní kráčeli směrem k mému prozatímnímu domovu. Překvapily nás ale jakési rány. Když se na nebi objevily světýlka, bylo jasno – novoroční ohňostroj! „Náhodou“ jsme byli zrovna kousek od Obilního trhu, odkud byl skvělý výhled. A tak jsme tam stáli s mraženou zeleninou v ruce, opřeni o sebe, a já jsem úplně jasně věděla, kdo mi ten novoroční ohňostroj posílá. Jakoby Pán Bůh říkal, nevadí, žes to včera zmeškala, já to mám naplánováno dobře. A nemusíš se bát nějakého stereotypu, vždycky tě překvapím. Moje ohňostroje nemají nikdy konce.

V mém klášteře jsme si připravili onu slavnostní večeři. Byla dokonce při svíčkách – nešla totiž elektřina. Z ubytovaných nebyla v klášteře ani noha, a tak jsem Ondru zcela výjimečně vzala i do kuchyňky, která byla v patře, kam návštěvy už běžně nesměly. Když se sestřička přišla podívat, kdože to tam svítí svíčkou, v překvapení nad námi se ani nezlobila, jen nám odevzdaně popřála Boží požehnání.

A teď jsem tady. U našeho vánočního stromečku v našem obýváku na našem křesle. Je to pořád neuvěřitelné a žasnu ještě víc než před těmi pěti lety. Jasně, můžete říct, že to není nic divného, že se ti dva, co spolu chodili, vzali, a trvalo jim to navíc celých pět let… ale nemůžu si pomoct, pro mě je to zázrak. Zázrak, že se ta naše „studentská láska“, jak jí říkala moje babička, nerozplynula, že se srdíčka nerozbila. Že před pár měsíci perníková srdíčka ozdobila místo pro každého svatebního hosta na naší svatbě. Že to, co jsem nejvíc chtěla a přitom se nejvíc bála, že je to jen sen, jen procházka po louce, z níž musí být návratu, prázdninový pobyt, po němž přichází realita, je tady, nezpochybnitelně tady.