Máte křesťanské idoly? Nemyslím tím výhradně světce, známé evangelisty nebo kazatele, ale jednoduše lidi, ke kterým vzhlížíte. Obyčejní lidi, ze kterých Pán doslova září. Betty, co krásně tancuje ve chvalách a čistota z ní jakoby odkapává. Johanka s nakažlivou radostí. Soňa, neuvěřitelně organizačně schopná a zároveň vedená Duchem svatým. Mladí muži ze setkání chval, tak očividně plní lásky k Ježíši. Šárka a její pohled plný pokoje. Lucka, vždycky připravená se za druhé modlit a povzbudit je obrazy, co dostává od Boha. Pomyšlení na ně mě těší, to je slabé slovo, spíš mě uchvacuje ta nádhera, co do nich Bůh vložil.

Do nedávna ale vzápětí následoval smutek, zahanbení. Smutek nad krásou, která mi je nedosažitelná. Já taková nejsem - a ďábel vzápětí našeptává proč. Nečteš si dost Bibli, nevěnuješ dost času Pánu a vůbec - vždyť ty víš, kde to máš s hříchem nahnuté. Jo, modlila ses za to - ale kolikrát už a jak to vypadá teď? S tou čistotou to není tak valný, nemyslíš?

Pokládala jsem se vlastně za "druhotřídního" křesťana a bylo mi z toho těžko. Až minulý týden mi to seplo. V Boží rodině není hierarchie (mimo Otce a Syna), žádné kasty, žádné lepší a horší děti. Znovu jsem Bohu vyznala, co dělám špatně, a pochopila: teď jsem čistá. Bůh může vrátit, napravit, i to, co je lidsky nemožné. Nevede účty, nepočítá škraloupy, to přece známe už z besídky, tak proč to najednou musím znovu objevovat?

Poslední dobou mě fascinuje příběh cizoložné ženy. Kolik kázání se dnes, stejně jako v minulosti, věnuje hříchu, konkrétně šestému přikázání, kolik knih bylo na toto téma napsáno, kolik slov a pomluv proneseno... Nemyslím, že je to špatně (kromě těch pomluv samozřejmě), jen mě ve srovnání s tím zaráží, jak málomluvný byl v tomto případě Ježíš. Jeho tiché psaní do písku sice vydalo za mnoho slov, ale stejně: s ženou poté o samotě nevede pastorační rozhovor, nevede ji k vyznávání hříchů, nemodlí se za ni, nekáže jí. Jedna jediná věta, pár sekund - a je s hříchem hotov. Stačilo mu tak málo, protože později zaplatil tak mnoho...

Díky Bohu jsem si mohla uvědomit, že není jediná věc mého života, která by pro Ježíše byla nepřekonatelná. Nic ze mě nemůže udělat "dítě druhé kategorie" (pozorujete, jak absurdně to zní? zvlášť pokud víme, jak milujícího máme Otce...) - pokud mu svůj hřích vydám. "Ani já tě neodsuzuji."

Zároveň - a to je stejně důležité - si nemůžu dovolit ten luxus si nějaký hřích jen tak uchovávat, něco neřešit, odložit, vymluvit se na to, že tohle je zkrátka moje slabost... Nechci být přece pro Krále nepoužitelná, navíc odkázaná na vlastní síly. "Jdi a už nehřeš." Neboli "stay pure"...   100% tolerance k hříchu v minulosti, 0% tolerance k hříchu v současnosti, tohle se chci vážně pamatovat.